"Já jsem hodný, nikdy bych sexuálně neobtěžoval slepce." Woody Allen

Duben 2010

Rozplývání nad přemlouváním báby, aby poslala ČéeSeSDé někam do PRDéLé

28. dubna 2010 v 20:42 Slovní průjem
Rozplýval jsem se vám i sobě nad úžasným videem "Přemluv bábu". Netuším, jestli ho znáte, ale každopádně v něm Milan Kundera na fotografii skutečně doslova dostál svému jménu a ukázal světu svou novou, erotickou tvář. Tento klip pro nás, lidi, co mají záda ještě odřený od tašky, lidi, co si začali čerstvě holit kníra pod frňákem a to až v době, kdy nás vous začal šťouchat do právého oka, co lehce šilhá, ač se to bojíme přiznat, a proto nosíme sluneční brýle ála moucha jako sviň - jinak tím knírem myslím NÁS, holky i kluky bez vyjímky. Každej ať si kníra prohrábne, jak chce  -  natočil můj roztomilý miláček Marta Issová a neromantický Rómeo s nežným pohledem, jako by zrovna spatřil Blanického rytíře potom, co ztratil svoji chloubu (meč) - Jirka Mádl. Vyjadřují se, velice sympaticky a vtipně, touto cestou k budoucím volbám a zkouší nám, i když vím, že skoro každému je to teď slušně řečeno u kundery, poradit, jak to svým způsobem vyhrát, aby jsme mohli i za pár let žít vesele, a aby nám za pár let nezbyl jenom chlup z prd*...  Svěřil jsem se svému rodičovstvu s rozplynutím, oni víceméně video přijali jako užitečnou věc, ale s poznámkou, že to Marta s Jirkou přehnali, že se na ně staří lidé zlobí, že se zlobí víc, než se kdysi zlobil Fantomas, a že když se naposled takhle zlobili, tak všechny s pomocí vařečky, která byla líznutá krupicovou kaší donutili stát v koutě tak, jak končí Záhada Blair witch. Odvětil jsem s nadhledem, že ti, kteří se nad takto užitečným a humorným videem nedokážou povznést a zlobí se na něj a i na ně, tak ať chcípnou, když tak sobecky a radikálně kunderovatí mou budoucnost, která bude jistě skvělá, peněžní, sexuchtivá a sexúální, plná dobrodružtví, Pilznera, vaty do uší, normální vaty, plyšáků vycpaných vatou, dostatku čistých ponožek, nedostatku spánku, filmů a smaženého sýra v housce, čímž jsem doslova nasral celou stařeckou komunitu. Nasral jsem sousedy v baráku i děti na pískovišti, Karla a všechny seniory, kteří mají i nemají pojem o současným světě. Nevíte, kdo by koupil brusle?

*ele

Tradá: Přemluv bábu!


Tlachy o uvědomění, kráse a invalidech

23. dubna 2010 v 12:43 Slovní průjem
O formě, která formuje, ale vlastně o čemkoliv

Udivují mě některé slovní výrazy, jež používají publicisté v novinách, časopisech nebo třeba na stěnách výtahu. Zrovna dnes jsem se dočetl, že Hašek měl skvělou formu. Za to jsem opravdu hrozně rád a veřejně tímto Hašana chválím, ale jak z toho poznám úroveň té formy? Měl tak vysokou formu, že hokeji dala úplně novou formu? Kdyby dotyčný uvedl, že měl formu např. JAKO jednooký Zdeněk Plánička za deštivého počasí v Ruské vesnici, kde se konal závod Vypij a vyhraj, kde Zdeněk vše skutečně vypil a vyhrál a dostalo se mu potlesku bezrukých válečných invalidů, kteří zde byli za 50 Kč nastrčeni jako diváci, kteří se rádi dívají na to, jak někdo pije a zároveň i vyhrává, troufám si tvrdit, že by tomu každý rozuměl a uznal by, že Haškova forma byla skutečně skvělá.
               
O kráse

Nebo když vám váš nejlepší kamarád, jemuž tvrdíte, že je nejlepší, ale ve skutečnosti ho nenávidíte tak, až by ta energie do hněvu vložená dokázala zapnout televizi a přehrát hodinový dokument o špuntech do vany, řekne, že potkal výjimečně nádhernou dívku. Kromě odpovědi: "Ale stejně jsi idiot, takže?" ve vás zůstane pocit, že ta dívka může být skutečně krásná, ale vaše vzájemné představy o kráse se natolik liší, že si ji nedokážete představit, protože krása je víc než relativní pojem. Takže v případě, že chcete mluvit o kráse vaší lásky nebo někoho, koho jste potkali, byli jste s ním déle a teď chcete s těmi chvílemi machrovat, používejte přirovnání, které všem přiblíží a naprosto osvětlí, jak moc hezký to bylo a co to pro vás znamená. Něco jako - ta byla (jelikož jsem vlivem přírody věčně sexuálně nabytý muž, tak používám v příkladu ženský rod) tak krásná, víš, jako když padá listí… To bylo blbý, co třeba - ta byla tak krásná, že když jsme pluli po přehradě na lodičce a podpadkem drhli dno, tak kapři připlouvali, protože se chtěli podívat na to, jak září. A ona zářila víc než slunce na nebi, i když ve skutečnosti bylo několik minut po půlnoci, takže byla tma. Byla tak krásná, že růže v zahradě, kde jsme se procházeli, samy vadly a dláždily nám cestu. Byla tak krásná, že když jsem ji požádal o ruku, tak odpověděla "NE!"…. Z čehož vypovídá, že nebyla jen krásná, ale i chytrá.
girl


Čerstvě opalující se skupina nahé sebedůvěry

22. dubna 2010 v 11:28 Slovní průjem
Čerstvě a podle světoznámých kuchařských jedniček je vše čerstvé i dobré, mé tělo navštívila vtíravá nervozita, až jsem z ní začal být nervózní. Blíží se totiž měsíc v roce, uvědomte si, že všechny měsíce se prostě blíží, pro vývoj mého neuvěřitelného, až groteskně románového života, který asi žiji jen já, zcela podstatný a trochu jsem se začal obávat, jak to celé dopadne. Né, že bych se bál, ale bojím se… Jedinou útěchou mi zůstává fakt, že vše, co předem bývá obtížné, je stejně snadné, jako udělat kotoul z kopce za slunečného dne podél potoka, kde se opaluje skupina švédských nudistů po amputaci levých končetin. A to mi dodává sebedůvěru.
bojim

Sklerózum dementum

21. dubna 2010 v 11:10 Slovní průjem
Udělal jsem si radost, tak jak si ji občas dělám, dělám si ji občas i jinak, ale každopádně jsem si během pauzy na oběd koupil v trafice několik, pro mě zásadně laciných DVD s úspěšnými, zajímavými i méně zajímavými bijáky. Jestli chcete pochopit pojem "méně zajímavý", tak si představte něco nezajímavého, co vás ještě méně zajímá a zdvojnásobte to, pak se dostanete do poloviční představy "méně zajímavého" filmu a nakonec do hlavní role přidejte Agátu Hanychovou nebo Paris Hilton (je jedna spoře oděná role, u které obvykle dělám výjimku) a máte výsledek, který se dá přirovnat k průměrně frustrovanému ukrajinskému dělníkovi se slovní zásobou šusťákové bundy s utrženým rukávem, který se snaží narvat krychli do místa pro rovnoramenný trojúhelník, při testu inteligence hodné dělníka, jež má zvládnout obsluhu lopaty a trakaře. Ale dost tlachání, DVD! Zkrátka jsem si je po obídku odnesl a položil na pracovní stůl - to je stůl, kde někdy vykonávám práci, jindy ji tu nevykonávám, píšu tyhle věty a někdy tu zase nejsem, protože jsem jinde.
                Práce skončila, vstanu, odejdu od stolu, odpíchnu mou píchačku, pak si odpíchnu odchod a štrůdluju si to k autu. Během celé této operace se mé myšlenkové pochody snaží dostat do centra, kde se sami zpracují a potom mi odhalí mé myšlenky. Sakra, na stole jsem nechal DVD! Jdu zpět, stůl, DVD, píchačka, píchačky, dveře, auto…Pochody. Sakra, vzal jsem všechny DVD, ale to, na který se chci dnes koukat, zůstalo na stole! Jdu zpět, stůl, DVD, kolem píchačky, dveře, auto, pochody, pohoda.
                Odpoledne probíhá klasicky tak, jak odpoledne někdy probíhá a já se navečer šel proběhnout, abych taky probíhal. Přiběhnu, sprcha, příprava večeře a konečně k večeři si pustím DVD. Co? Kde je? To snad není možný - já je nechal v autě! Trpím snad chorobou sklerózum dementum, kterou trpí až dva lidi v každém státě a lékaři si s ní ví rady, asi jako pouliční plnič zapalovačů s gumovým projektilem?
tv



Jak jsem si dopisoval s výkonným orgánem našeho nevýkonného státu

15. dubna 2010 v 10:21 Slovní průjem
Znění dopisu:

Dobrý den,

dovolte prostému občanu si trochu a poprvé, zato velice vášnivě, postěžovat. Dne 26.3.2010, za nádherně slunečného dne a dalších politických zvratů, jsem se aktivně účastnil dopravního provozu na dálnici z Prahy směrem do Liberce. Aniž bych to nějak chtěl, očekával nebo záměrně přivolal, tak skutečně malý kamínek, který zdobí naše dálniční cesty, měl tu tendenci vyhledat nejbližší auto a s jeho pomocí se za velké rychlosti odrazit do výšin. K mé neskutečné smůle se opravdu tak stalo a tento miniaturní předmět narazil do čelního skla mého auta, kde vytvořil prasklinu o velikosti deseticentimetrové přímky. Jelikož se nejednalo o nějaký fatální zásah - auto stále bylo bez problému ovladatelné, dalo se řadit, zatáčet, brzdit a můj výhled se jevil (z důvodu velikosti vozidla), i když poznamenán "přímkou", několikanásobně lepší, než jaký má řidič Opelu Corsa, usoudil jsem, že bude nejlepší dojet do cílové stanice, která byla od místa "nehody" vzdálena asi 10 km, a tam si dojít do servisu.
Při mém velmi opatrném výjezdu z dálnice mě zastavila nahodilá silniční kontrola. Následovala fádní kontrola dokladů a ke spokojenosti policejního příslušníka i pokuta za prasklinu na čelním skle (částku pokuty neuvádím z toho důvodu, že není důvodem tohoto mého slovního průjmu). Otázal jsem se, jak jsem měl tedy v případě praskliny postupovat, když se mi tak z čista jasna zjevila při řízení na dálnici a odpovědí jsem byl vyloženě pobaven. Policista mi sdělil, že jsem měl vozidlo okamžitě odstavit a zavolat odtahovou službu, protože jsem ohrožoval provoz. A já se chci zeptat vás (všech lidí z Olympu), zda bych víc neohrožoval provoz svým odstavením a následným manipulováním vozidlem, než tou malou prasklinkou na čelním skle? ČR je ve všech ohledech světový skvost.

S upřímným, avšak bezúsměvným pozdravem

Edvín Všetečný

_____________________________________________________________________________

Je nutno dodat, že výkonný orgán na mou stížnost přece jenom vykonal, rozuměj odepsal, co mohl a doporučil mi, v podstatě, svůj hněv uhasit na prostoduchém policejním příslušíkovi, který z nějakého nadpřirozeného důvodu prošel u jednoduchých přijímacích psychotestů. Víc takových! Ale já přece nebonzuju...i když jsem Čech. 
fízl

Hokejový neokamžik

14. dubna 2010 v 9:47 Slovní průjem
Řítil jsem se podél mantinelu, tak, jak se občas řítí hovno řití. Obránce, protivník připomínající kulhavé nukleární hovado, které se ztratilo cestou do pekárny, vyrazil směrem k mému nebohému, mělkému tělíčku, ve snaze mě neroztomile trošičku pomačkat, rozmáznout a možná i zabít. Jel rychle, letěl. Mohl jsem mu puk přenechat, mohl jsem hovadu říci: "Na!", mohl jsem nahodit nebo přihrát, ale vidina gólu, ano gólu, který by rozhodl zápas a snížil by vedení soupeře na 1:8, byla tak neodolatelná, že jsem neváhal svůj život riskovat a jako rytíř, jež se vrhá na draka kvůli princezně, která nosí přes hubu závoj, protože skrývá houmlesácký vous a dva bílorůžové beďary, vedl nepopsatelný tah na branku. Podíval jsem se na obránce, pod nosem si něco mumlal. Něco jako"Ivane bij!", ale to mě, naději, nemohlo zastrašit (možná mohlo, ale mé myšlenkové pochody se dají přirovnat ke slavnému počítači 486, na kterém chcete hrát budoucí FIFU 2020). Obránce vystrčil rameno vpřed, tak jako Robert Rosenberg své ohanbí, a chystal se udělat poslední věc v mém postradatelném životě. Stahovačka, klička, fintička! HA! Tůhle, vole! Objel jsem ho a střádoval si to sám na branku. Brankář sledoval každý můj pohyb, což nebylo tak těžké, protože jsem se jen odrážel levou a v zápětí pravou nohou, ale já si věřil. Dva metry předním už jsem měl rozmyšleno, co budu dělat: naznačil jsem kličku doleva a hned jsem to stáhl doprava. Střílím do prázdné branky, ale co to? Kde je puk? Ujel mi do rohu, když jsem naznačoval první kličku…Merde!
hokejka