"Já jsem hodný, nikdy bych sexuálně neobtěžoval slepce." Woody Allen

Říjen 2010

Když udeří zima na Alana Delona

20. října 2010 v 19:11 Slovní průjem
Pivo je tekutina. Čím víc ho do mě nateče, tím víc to platí, jo, a taky tím víc se za něj potom platí. A já včera zaplatil pomalu víc, než Český svaz anonymních alkoholiků, co pijí s chutí, ale anonymně, když si tenkrát udělali ten poměrně nešťastný výlet do Plzně. Ale k věci. Opil jsem se, přímo v hospodě. Ne, že by nastala nějaká výjimečná situace, opíjím se rád a můžu s tím přestat kdykoli budu chtít, jenže tentokrát nastala zima. A to prosím hned venku. Byla v ulicích, mezi domy, prostě všude. A já, opavský Alan Delon lehce říznutý Danny DeVittem, jsem byl bez bundy, jen v košili - rozhalence. Ale i přesto jsem neváhal ani vteřinu a nechal se ve tři ráno nedobrovolně vyhodit z klubu směrem do noci, směrem domů. V tom chladnu jsem se klepal víc, než se klepe v úředních hodinách na studentské oddělení. Ke všemu jsem si navíc, já seladón, nechal na pokoji čipovou kartu nebo-li mou propustku do baráku. Naštěstí mě hřála naděje, že venku někdo kouří, protože vždycky a všude někdo kouří, tudíž by mě měl někdo vpustit dovnitř. Ale co když kuřáci cigáro odložili, zrovna když je člověk nejvíc potřebuje?

Dorazil jsem na nádvoří mé koleje, mé králíkárny, kam přes týden patřím a po touženém kuřákovi ani vajgl. Propadl jsem depresi. Chlast, který mě má hřát, má na svědomí to, že mrznu a kuřák, co má venku hulit, aby mě pustil za teplem, klidně abstinuje. Žiju v abstraktním světě, teda hlavně po deseti pivech.

Najednou, to znamená zcela nečekaně, se v budově rozsvítilo a kdosi si to vykračoval po chodbě. Usmálo se na mě štěstí. Čekal jsem netrpělivě u vchodových dveří a těšil se. Pak můj zachránce sáhl na kliku a já pohlédl svému hrdinovi do očí. Byl to můj spolubydlící. "Čoveče," povídá, aniž by se čemukoli divil, "…jsem se ti takhle ve tři ráno probudil a dostal jsem strašnou chuť na rum, tak si ho jdu koupit". Dořekl a ztratil se ve tmě. Alkohol přece jenomopilechřeje…


Žvýkatelný kondom

4. října 2010 v 19:57 Slovní průjem
Proč vlastně žvýkám, žvýkám-li? Proč člověk jako já rve do huby kus gumy, které se kdysi říkávalo D-U-N-L-O-P. Proč nosím v puse něco, z čeho dělávali a dělávají výrobky pro zachycení životadárné tekutiny, pro někoho pochutiny, jež se objevuje v okamžiku, který je na kopci, tedy je vrcholný? A souvisí vůbec tahle guma s mojí gumou? Nebo s něčí gumou? Co na to Gumídci?

Nakonec tato myšlenka nezůstane nezodpovězena, jelikož jsem někdo, kdo přemýšlí. A kdybych to náhodou nebyl já, tak doufám, že se najde někdo, kdo koupí moje brusle. Ale abych se vrátil - někdy nastane chvíle, většinou to je ráno, kdy mám v hubě něco tak hmatatelně odpudivého, že kdybych to vypustil ven, tak byste mě mohli žalovat za sexuální obtěžování…. Proto žvýkám. A dost!
kondom