"Já jsem hodný, nikdy bych sexuálně neobtěžoval slepce." Woody Allen

Květen 2011

Inspektor LeBazant - Záhadná vražda zavražděného (...na pokračování) 2

27. května 2011 v 11:27 Slovní průjem
Inspektor LeBazant seděl ve vaně a hrál si s Kachničkou - tak nazýval gumovou kačenku, se kterou si hrál ve vaně (pro upřesnění pozn.aut.). Tuto proceduru dělal vždycky, když nemohl rozlousknout těžký případ, a taky když se šel koupat. Hlavou se mu honilo několik otázek:

1) Věděl zavražděný, že je mrtvý?
2) Vraždil vrah?
3) Líbí se kachničce jejich společný koupelový vztah?

Ten případ se jevil jako opravdový pistáciový oříšek. Takový bývá jen jednou za život, stejně jako třeba milovaná žena nebo dobře upečená bavorská klobása. LeBazant vyšel z koupelny, osušil si kachničku, pak i zepředu a oblékl se do svého baloňáku. Před domem na něj už čekal zástupce Sdružení pro ochranu gumových kachen před sexuálním obtěžováním. Toho však inspektor se slovy "Vyliž mi kachnu" uzemnil a odjel svým služebním vozem na místo činu, aby rozluštil tu nájemnou sebevraždu…

tůbíkonťiňů


Co na to velbloud, když hlava bolí

9. května 2011 v 2:05 Slovní průjem
Bolest hlavy mě trápí tak často, že by se dala považovat za můj nejoblíbenější koníček. Nepatří mezi činnosti, které by se měly hrdě vyjímat v životopise, už vůbec ne vedle jiných činností a umů jako jsou ořezávání tužek, rozeznávání papíru od sešívačky nebo schopnost sníst nadívaného bažanta lžící. Jednoduše je to činnost nedobrá. Když ji provozuji, bezpodmínečně nesmím manipulovat s mokvavými předměty, či nabírat jogurt čínskými hůlkami. O závodní jízdě na velbloudovi nemluvě.

Pojídání prášků proti bolesti také ztrácí na významu, jelikož jsem k nim nenašel vhodnou přílohu. A mám-li se chovat gurmánsky, musím přeci ještě vybrat ke každé tabletě vhodné víno či jinou tekutinu, jež umocní ten snobský prožitek z požívání.

No a tak jen ležím, spím a sem tam si odskočím, abych se neposral.

Růžové slonění během natáčení

6. května 2011 v 10:05 Slovní průjem
Je večer, což potvrzuje minimálně to, že z koupelny vyšel růžový slon a ohlásil dvacátou hodinu. Dopil jsem sedmnáctou skleničku martiny, kterou si obvykle dávám s plátkem citronu a pocukrovaným šťovíkem. Ve 20:05 zazvonil telefon. Ozval se ženský hlas silně připomínající kulhavého mořského koníka, co se ležérně napíchl na pouštní kaktus, aby mi nabídl výstup v televizi. Live! Nabídka to byla lákavá a tak jsem svolil, že pokud to bude televize značky Grundig, nastoupím, ba klidně i vystoupím.

O nělikok desítek minut a pár końský délek i dávek později jsem už stál ve studiu. Nějaký mladý asistent asistenta , který zastupoval pomocného pracovníka šestého kamerama, mi šahal na zadek, což odůvodňoval tím, že mi tam dává "mikrák". Kompletně ošáhán, se sluchátkem v uchu a divokým pocitem na pozadí jsem se díval do útrob kamerové čočky hledajíc opečenou uzeninu s okurkou. "Tři, dva, jedna - jedeme!"
Sluchátko: A máme tu živě tazatele, který by měl otázku na našeho respondenta, experta na imigraci islámských národů do Evropy.

Hlavou mi projelo kolo s dvanácti převody a myšlenka: "O čem je doprdele řeč? Jakej imigrace salámu? To nebude diskuze o vzrůstající ceně piva? Proč mám na sobě plavky místo klasických trenýrek?!"
Sluchátko: Evíne slyšíme se?
Já: Bohužel
Sluchátko: Máte slovo ptejte se.

Ale na co? Sakra!
Já: Haló? Slyšíme se? Haló? No nic, nejde to. bylo to příjemné, krátké a intenzivní. Díky a mějte se

… zkušenost k nezaplacení